V závislostních gramatikách způsob spojení dvou vět, při němž je jedna věta (tzv. vedlejší věta) začleněna // zapuštěna // vnořena do druhé věty (řídící věty // nadřazené věty // maticové věty) jako její větný člen; jsou to začleněné vedlejší věty // zapuštěné (vedlejší) věty // vnořené (vedlejší) věty // zanořené (vedlejší) věty. V důsledku začlenění věty do syntaktické struktury jiného výrazu – věty (Petr slíbil, že přijde) n. struktury menší než věta, např. substantiva (Slib, že přijde, Petr nesplnil) – dochází k suspendaci její výpovědní platnosti, zvl. ↗komunikační funkce (Kdo rozbil to okno? = otázka) × Petr se ptá, kdo rozbil to okno (= oznámení, s možnou interpretací jako otázka), a ke změnám v interpretaci ↗indexů: Petr_i: Já_i přijdu × Petr_i říkal, že já_j přijdu (viz ↗osobní zájmeno) a časových výrazů: přítomný čas čte má intepretaci přítomnosti: Babička čte bez brýlí × přítomný čas čte získává interpretaci minulosti: Obdivoval jsem, že babička čte bez brýlí (viz ↗slovesný čas), a k dalším syntaktickým změnám. S tím, že věta je „degradována“ na větný člen, souvisí (jsou-li splněny příslušné podmínky) i možnost její ↗nominalizace, pokud se uznává jako syntaktická operace (viz Daneš v ✍VT, 1985; ✍MČ 3, 1987, ✍MSoČ 2, 2014). Vedlejší věta (↗klauze) je připojena tzv. podřadicím spojovacím výrazem // podřadicím konektorem (někdy se objevuje termín subjunktor). Ty jsou (zjednodušeně) buď podřadicí spojky (v generativní gramatice ↗komplementizér): Řekl, že přijde, n. relativa: ↗relativní zájmena: Pes, který štěká, nekouše, a ↗relativní zájmenná příslovce: Šel tam, kam jsme chtěli (v generativní gramatice ↗wh-fráze).

Formu vedlejší věty, tj. věty obsahující na levé periferii ↗podřadicí konektor, mají i některé věty, které nejsou ve standardní významové interpretaci analyzovatelné jako zapuštěné jako větný člen (a nelze je např. proto nominalizovat): označují se různě, např. nepravé vedlejší věty // nevlastní vedlejší věty // nezačleněné vedlejší věty aj. Jsou taky s podřadicí spojkou (Žil, aby umřel; Odpočíval, když vtom vstoupil do pokoje cizinec; Abych tak řekl, on byl divný) a s relativy (Spadl pod vlak, který ho přejel; Neomluvil se, což mě naštvalo); viz ↗neomezovací vztažná věta.

Komplementární k pojmu h. jsou termíny ↗parataxe a ↗juxtapozice.

V některých přístupech závislostní syntaxe se h. chápe šířeji a míní se jí způsob spojení jakýchkoli dvou výrazů vyjadřující, že jeden je syntakticky závislý na druhém. Druhy h., tříděné podle textogramatických doplnění (subordinačních) na vnitřní (klauze objektová) a volná (klauze adverbiální: časová, místní, příčinná atd.), charakterizuje v rámci ↗FGP např. ✍Panevová (1980) a ✍MSoČ 2 (2014).

Formou h. bývají spojeny především výrazy ve vztahu ↗dominace (subordinace, determinace); spojení výrazů ve vztahu ↗koordinace formou h. je příznakové: Otec a matka odešli × Otec s matkou odešli; Byla už půlnoc a paní Božena začala zívat × Byla už půlnoc, když paní Božena začala zívat. Pro detailní analýzu viz ✍Karlík (1999).